Příběh o péči, ztrátě a odvaze začít znovu.

Kolotoč, ze kterého se nevystupuje

Nikdo mi neřekl, jak to bude vypadat. Nikdo mi neřekl, že se jednoho dne přistihnu, jak večer automaticky otevírám lednici - ne proto, že bych měla hlad, ale proto, že to je jediný moment dne, kdy si dovolím zastavit. Sklenka piva nebo vína. Kus čokolády. Chvíle, která patří jen mně.

Takhle to běželo dva roky. Nenápadně, tiše, každý den trochu víc. A já jsem přibírala. Ne dramaticky, ne najednou - pomalu, jako se plní nádrž. Za tři roky jsem nabrala 20 kilogramů.

Nabízeli mi antidepresiva. Odmítla jsem. Věděla jsem, že to není cesta. Jen jsem nevěděla, kudy ta správná vede.

Manžel se po dvou letech tak nějak vrátil do života. Ale nebylo to ono. Já sama jsem to cítila. On byl jiný. Já jsem byla jiná. A svět kolem nás se pohnul dál, zatímco my jsme stáli na místě, každý trochu zaseknutý ve své vlastní verzi té nemocniční zimy.

Dovolená, která nebyla

Po pěti letech jsme konečně mohli odjet na dovolenou. Poprvé za pět let. Říkala jsem si, že si odpočinu. Že si konečně vydechnu.

Neodpočinula jsem si. Celou dovolenou jsem trnula. Co kdyby se něco stalo? Co kdyby? Strach byl se mnou pořád, jako stín, který neodejde jen proto, že změníte zeměpisnou šířku.

Dovezla jsem si domů ten samý strach, jen s opálením navíc.

Pak ho začalo zlobit srdce. Arytmie. Další diagnóza, další léky, další kolo kolotoče. A já jsem pořád točila, točila, točila.

Dcera, firma a Bachovy esence

V roce 2021 dcera otevřela vlastní firmu. Začala jsem jí chodit pomáhat - aspoň na chvíli, aspoň na pár hodin. Ne proto, že bych musela. Ale proto, že jsem potřebovala být někde jinde. Dýchat jiný vzduch. Myslet na jiné věci.

A tehdy jsem se poprvé setkala s Bachovými esencemi.

Nečekala jsem zázrak. Byla jsem skeptická - jako snad každý, kdo o nich slyší poprvé. Ale zkusila jsem to. A bylo to jiné, než jsem čekala. Nevím, jak to přesně popsat. Jen vím, že jsem se cítila... klidněji. Jako by se někde uvnitř uvolnil uzel, který jsem přestala vnímat, protože byl se mnou tak dlouho.

Pro mě to byla velká úleva. Konečně jsem měla nástroj, který pomáhal zvládat emoce – ne je jen potlačovat.

Firma rostla. Manžel se do ní taky zapojil, byl plný nápadů, smál se víc než za posledních pět let. Já sice dvacet pět kilo navíc, ale hlavně jsme byli šťastní. Říkala jsem si: tohle stačí.

Ráno v květnu 2025

Pak přišlo ráno v květnu 2025. Manžel náhle zemřel.

Sedím u tohoto řádku a nevím, jak ho napsat jinak. Protože jinak to nebylo. Bylo to náhle. Byl to konec. Byl tu a pak nebyl. A já jsem stála u té křižovatky, kde se lidé ptají: vzdát to, nebo jít dál? Vzdát to, nebo být tady pro děti, pro vnučku, pro sebe?

Zvítězilo to druhé. Ale nebyla to lehká volba.

V prvních čtrnácti dnech mě každý den zachraňovaly kapky SOS. Doslova každý den. Nevím, jak bych to bez nich zvládla. Možná bych to zvládla jinak, jinak to jde vždy – ale tyhle kapky mi pomohly projít tím nejhorším bez toho, abych se úplně ztratila.

Sobec, nebo člověk?

Když se to trochu ustálilo, vrátila jsem se do práce. A začala jsem se starat o sebe. Poprvé za jedenáct let. A cítila jsem se jako sobec.

To slovo je divné, že? Sobec. Jako by péče o sebe sama byla proviněním. Jako by člověk musel nejdřív odpykat dost let péče o druhé, aby si zasloužil právo jít ke kadeřníkovi bez výčitek svědomí.

Maminka, sestra i dcera mi řekly: starala ses o něj jedenáct let. Prodloužila jsi mu život. Teď je čas myslet na sebe.

A já jsem jim věřila. Ne hned. Ale postupně. Každý den trochu víc.

Začala jsem používat Slim, Detox a Energy Booster. Změnila jsem stravu. Pomalu, bez dramatických diet, bez trestání se. Jen jsem začala vnímat, co moje tělo potřebuje a dávala jsem mu to.

Přihlásila jsem se na plavání. Sporťák nejsem, ale plavání mám ráda odjakživa. Tak proč ne? Začala jsem chodit na nehty, ke kadeřníkovi. Takové malé věci. Věci, které jsou pro někoho samozřejmostí, ale mně připadaly jako luxus, který si nezasluhuju.

Cca do měsíce jsem viděla první malé změny. A ty mě motivovaly víc než cokoliv jiného. Není nic silnějšího než vidět výsledek vlastní péče o sebe samu.

Váha. Nejen ta na váze.

Ke konci roku 2025 váha ukazovala - 15 kilogramů.

Ale to číslo není to hlavní. Hlavní je, co se stalo uvnitř. Tím, že jsem změnila přístup k sobě – k jídlu, k pohybu, k emocím - dostala jsem se do většího klidu. A ten klid šel ruku v ruce s váhou. Jedno táhlo druhé.

V okolí jsem často viděla, že vzdát to je taky možnost. Ale nikam to nevede. Povinnosti vás stejně doženou. Tak proč se utápět v něčem, co stejně nemůžete změnit?

Tohle jsem si uvědomila. Možná pozdě. Možná v tu pravou chvíli. Ale uvědomila.

Rozhodla jsem se vzít to z druhé strany. Zaměřit se na sebe. Ne proto, že bych přestala myslet na druhé, ale proto, že prázdný džbán nenapojí nikoho.

Zas tak stará nejsem

Dnes si lidé v okolí všímají, že vypadám jinak. Říkají mi, že vypadám dobře. A já se neusmívám ze slušnosti. Usmívám se proto, že vím, co to stálo.

Jedenáct let péče. Ztrátu, která se nedá slovy vyjádřit. Rozhodnutí, které jsem musela udělat sama, pro sebe, uprostřed největší bolesti.

A pak jeden den - jeden malý krok. Koupená permanentka na plavání. Kapky, které pomohly projít těžkým obdobím. Doplňky, které podpořily tělo. Zrcadlo, do kterého jsem se začala dívat jinak.

Zas tak stará nejsem. A chci si užívat vše, co mi život přinese.

Pokud jste dočetli až sem a poznáváte se v tom, co jsem napsala - ať jste v roli pečovatele, nebo uprostřed smutku, nebo na té křižovatce, kde nevíte, jestli dál - mám pro vás jednu zprávu: péče o sebe není sobectví. Je to jediná cesta, jak tady být pro druhé. Dlouhodobě. Celý. Živý.

S láskou, Marta