Chci hned na začátku zdůraznit jednu věc: mým cílem není nikoho veřejně pranýřovat ani se mstít. Nechci šířit nenávist. Chci pojmenovat realitu. Chci mluvit o tom, jak domácí násilí vypadá zevnitř – jak začíná nenápadně, jak se pomalu stává každodenní normalitou, až si člověk ani neuvědomí, že žije v něčem, co ho ničí.

Protože domácí násilí nemá jednu tvář. Má tisíce masek. A často přichází v převleku za lásku. A přesto z něj vede cesta ven.

Potřebujete pomoc nebo praktické informace? Pokud jste v ohrožení vy nebo někdo blízký, připravili jsme i přehledný článek: jak domácí násilí poznat, kam volat a jaké jsou možnosti pomoci v ČR (linky, intervenční centra, policie).

Příběh, který začal jako pohádka

Představte si mladou ženu, která touží po samostatnosti. Po vlastním životě. Po svobodě od rodičovského domu a všech těch dobře míněných rad. To jsem byla já.

Našla jsem si partnera, který mi poskytl přesně to, co jsem hledala – nebo alespoň to, co jsem si myslela, že hledám. Chtěla jsem se odstěhovat od rodičů a postavit se na vlastní nohy. A on mi nabídl bydlení. Měla jsem kde bydlet. Znělo to jako pohádka, ne? Princ na bílém koni s klíči od bytu v ruce.

Tak jsem se odstěhovala daleko od rodičů - téměř dvě stě kilometrů. Přestěhovala jsem se za partnerem, plná nadějí a snů o společné budoucnosti. Kdybych tehdy věděla, co vím dnes, možná bych si všimla, že pohádky často začínají slovy „bylo nebylo“ a končí „a žili šťastně až do smrti“. Mezi těmito větami se ale odehrává celý příběh – a ten můj rozhodně pohádkový nebyl.

Když láska začíná bolet

Víte, co je na začátku toxického vztahu nejhorší? Že to nepoznáte. Přichází to pomalu. Nenápadně. Přesně tak to fungovalo i u nás. Začalo to obviňováním. Nejčastěji z nevěry.

Představte si tu absurditu - já, člověk, který by nikdy nikoho nepodvedl. Když jsem ve vztahu, přijde mi to nekorektní, neetické, prostě se to nedělá. A přesto jsem byla neustále obviňována z podvádění. I když jsem tomu člověku nedala sebemenší záminku k žárlivosti. Neustálé obviňování z nevěry bylo častým důvodem našich hádek. A víte, co je na tom nejhorší? Že po čase začnete pochybovat sami o sobě. Ptáte se: „Nedala jsem mu snad nějaký důvod? Neudělala jsem něco špatně?“ I když víte, že ne.

Další věc bylo zpochybňování. Úplně všeho. Klidně věšení prádla. Pověsila jsem ho špatně. „Proč jsi ho takhle nevyžehlila a pak nepověsila?“ Žehlíš prádlo? „Proč ho žehlíš takhle? Vždyť se to dělá jinak.“ A spousta dalších věcí, které jsou normální. Běžné. Každodenní. Zpochybňování toho, co jsem řekla, co jsem udělala, jakoukoliv domácí práci - všechno bylo špatně.

A později si člověk uvědomí děsivou pravdu: i kdyby to udělal přesně podle partnerových představ, stejně by to bylo špatně. Protože nešlo o prádlo. Nešlo o správný postup. Šlo o to podkopat sebevědomí. Abych se necítila dobře. A o to tam jde.

Když se stanete stínem

Postupem času jsem si začala uvědomovat vzorec. Musíte se cítit méněcenně a mít pocit, že všechno děláte špatně. Oni vám musí říct, jak to máte udělat, protože jinak to bude špatně. Ale nebojte, i když vám to řeknou, stejně to bude špatně. Takže si z toho časem přestanete dělat hlavu. A kdykoliv je něco špatně, myslíte si, že je to vaše chyba.

Mozek vám to předkládá jako normu, protože si na to zvykl. Stává se to normálním. A to je ta nejnebezpečnější past. Když jsme se hádali, skoro vždycky to byla moje vina. Alespoň podle něj. Ať se stalo cokoliv, byla to moje vina. Nebo vina někoho jiného. Nikdy jeho. Pohádal se s bratrem? „Bratr je pitomec a neví to. Je to jeho vina.“ Vždycky to byl někdo jiný. Nikdy on. Nedokonalí byli ostatní.

Neviditelné rány, které bolí nejvíc

Člověk se pak raději stane šedou myší, aby nevyvolával hádky. Schová se do sebe, zmenší se, snaží se být neviditelný. Doufá, že když bude dost tichý a poslušný, možná to přestane. Ale ono to nepřestane. Protože problém není ve vás.

Ten člověk vás udupe tak, že si nevěříte v ničem. Cokoliv uděláte, je špatně a všechno je vaše vina. Ale není. Je to vina manipulátora, agresora, narcisty. Člověka, který se živí vaší bolestí a vaší nejistotou.

Přichází strach, obviňování z nevěry, kontrola, odřezávání od rodiny a přátel. Tím nad vámi získává kontrolu nad chováním, emocemi i rozhodováním. Postupně vás izoluje od všeho, co znáte, od všech, kteří vás milují. Protože sami jste slabší. Zranitelnější. A snáze kontrolovatelní.

Pokud se v tom poznáváte: tady je praktický přehled možností pomoci a kontaktů v ČR, které můžou být prvním bezpečným krokem.

Neviditelná pouta

Lidé, kteří nikdy nezažili domácí násilí, často kladou otázku: „Proč prostě neodešla?“ Jako by to bylo tak jednoduché. Jako by stačilo vzít si kabelku a odejít. Kdybych měla korunu za každé, kolikrát jsem tu otázku slyšela…

Měla jsem štěstí, že jsem byla samostatná téměř ve všem. Už od roku věku svého dítěte jsem byla výdělečně činná. Nejdřív jsem vedla kroužky pro děti, abych se dostala z domu. Dcera chodila všude se mnou. Později jsem se dala na finanční poradenství a našla si ještě práci osobní asistentky.

Měla jsem finanční nezávislost. Měla jsem práci. Měla jsem příjem. To jsou fakta.

Jenže když vám někdo dlouhodobě říká, že to není pravda, že to nedokážete, že to nezvládnete, že bez něj jste nic, že vás nikdo nebude chtít, že jste špatná matka, partnerka nebo člověk, začnete o sobě pochybovat. Nadhled přichází těžko. Když jste v tom vztahu, nemáte ho. Já ho získala až potom, co jsem odešla.

Moment, kdy jsem si řekla dost

Kdy přišel zlomový bod, kdy jsem si uvědomila, že to není normální? Říkala jsem si to už nějakou dobu. S partnerem jsem byla osm let a poslední dva roky jsem si opakovala, že si tohle nezasloužím. Nezasloužím si, aby mě někdo urážel, ponižoval a říkal o mně, že jsem neschopná. Ale vědět, že si něco nezasloužíte, a mít sílu to změnit - to jsou dvě velmi rozdílné věci.

Zlom přišel ve chvíli, kdy po velké hádce na mě bylo plivnuto. To byl moment, kdy jsem si řekla: tohle já nechci. Nechci, aby u toho byla moje dcera. Nechci, aby jednou měla takového partnera, protože uvidí, že je to normální. A já už tohle zažívat nechci. Prostě nechci.

Bylo to těžké, ale po tomhle incidentu jsem si řekla, že potřebuji odejít. Chci odejít. Musím odejít. Není jiná cesta než jít pryč. Jenže pak přišel ještě jeden fyzický útok ze strany manžela. Na tři měsíce jsem ztratila sluch na levé ucho. Musela jsem to řešit s lékaři. Nebylo to hezké.

Představte si žít tři měsíce s částečnou hluchotou, protože vás někdo, kdo tvrdí, že vás miluje, uhodí tak silně, že vám poškodí sluch. Tehdy mi došlo, že pomoc nenajdu nikde jinde než sama v sobě. U toho útoku byla jeho rodina. Bylo to poprvé, co mě napadl veřejně, před ostatními. A oni dělali, jako by se nic nestalo. Jako by bylo normální, že muž bije svou ženu. Jako by to byla běžná věc, o které se nemluví.

Když se konečně svěříte

Ale to je u obětí domácího násilí běžné - to nevidíte. Myslíte si, že jste ta špatná a že za všechno můžete. Proto bylo svěřit se tak těžké. Kolegyně mi pomohly najít byt. Jenže nebyl hned dostupný. Musela jsem čekat čtrnáct dní, než se dokončí rekonstrukce.

Snažila jsem se doma těch pár dní fungovat v klidu. Relativně v pohodě. Nakonec to ale bylo jinak. V pondělí přišel útok a ze soboty na neděli, ve dvě ráno, pro mě přijela sestra se švagrem. Přijeli pro mě a pro mou dceru. A dnes říkáme, že mě odtamtud zachránili.

Záchrana ve dvě ráno

Ten večer nebylo nic fyzického. Možná by se to zvrhlo, ale já nereagovala. Naučila jsem se být kamenem. Nehýbat se. Nedýchat. Neexistovat. Bylo to ale strašné psychické týrání. Byla jsem úplně na dně a nevěděla jsem, co mám dělat.

Sestra se švagrem pro mě ve dvě ráno jeli dvě stě kilometrů, aby nás odtamtud dostali. Dvě stě kilometrů v noci. Bez zaváhání. Protože rodina – ta pravá – vás nenechá ve štychu. Pamatuju si tu jízdu, jako by to bylo včera. Seděla jsem vzadu s Zoinkou v náručí a dívala se do tmy za oknem. A poprvé po dlouhé době jsem cítila něco jako naději.

Byla jsem vyděšená, rozbitá, nevěděla jsem, co bude dál. Ale byla jsem na cestě pryč. A to bylo hlavní.

Jak domácí násilí ovlivnilo mou dceru

Teď je období, kdy to vracíme zpátky do normy. Učíme se, co je skutečná láska. Že není v pořádku, když na vás někdo křičí. Že máte právo na vlastní pocity.

Je to dlouhá cesta. Někdy mám pocit, že dělám dva kroky vpřed a tři vzad. Ale posouváme se. Pomalu, ale jistě.

Pořád jsem v tom

Uzdravování. To slovo samo o sobě zní krásně a nadějně. Realita je ale taková, že je to běh na dlouhou trať. A ještě dlouho bude. Po kontaktu s intervenčním centrem mi byla doporučena terapie. Doporučili mi psychoterapeuta. Fungovalo to tak, že jsem přišla a měla se vypovídat. Bylo to fajn, ale nic mi to nedávalo. Někdy jsem hodinu jen mluvila. To jsem mohla mluvit i doma. Nedostala jsem žádné vedení ani radu, jak postupovat, jak pracovat se sebevědomím.

Pak jsem měla štěstí. Narazila jsem na jiného psychoterapeuta, který si mě vzal pod svá křídla, samozřejmě za platbu. A s ním máme pravidelná setkání, osobně nebo online, každý týden.

Dostávám úkoly, které mi pomáhají vracet sebelásku a sebehodnotu. Snažíme se posilovat sebevědomí, které bylo na bodu mrazu. Můj vnitřní kritik je velmi silný. Každý nějakého máme, ale ten můj je extrémně hlasitý. Je to hlas, který mi říká, že nejsem dost dobrá, že to nezvládnu, že jsem selhala. A právě s tím pracujeme.

Cesta bude ještě dlouhá, ale vidím na sobě pokroky. Dokážu si říct, co je dobře a co ne. A vidím pokroky i na Zoince. Zatím nechodí na terapii, ale mluvíme spolu otevřeně. Vysvětlujeme si věci přiměřeně jejímu věku. Neříkám jí všechno do detailu, ale už nejsem ve fázi, kdy bych jejího otce omlouvala nebo chránila.

Přestala jsem říkat, že ji má rád

I přes to, co mi udělal, jsem ho první dva měsíce chránila. Pořád jsem Zoince říkala, že ji má tatínek rád a podobně. Pak jsem si ale uvědomila, že nemůžu s jistotou říct, že ji má rád. Já to dnes vnímám spíš tak, že ji používá jako nástroj k manipulaci se mnou.

Proto se už vyhýbám větě „tatínek tě má rád“. Ať jí to říká on sám, když se vidí. Já už to neříkám, protože si nejsem jistá, jestli je to pravda. A nechci svou dceru učit, že tohle je láska.

Uzdravování bude dlouhé, ale je potřeba vrátit se k sobě. Ke svým emocím. Začít pracovat sám na sobě. Když se člověk naučí mít rád sám sebe, je to to nejvíc. Protože když si vážíte sami sebe, nikdo vás nepřesvědčí, že nemáte hodnotu. A nikdo vás nemůže udupat tak, že si přestanete věřit.

Vzkaz všem, kteří čtou tyto řádky a poznávají se v nich

Chtěla bych vám říct, že tohle není jednoduché. Je to velmi těžké. Ale věřte, že to dokážete. Nejtěžší je udělat první krok. Odhodlat se. Říct to někomu. Odejít a nevrátit se. Hlavně se nevrátit. Jakmile se vrátíte, jste v tom znovu. A často je to ještě horší. Věřte mi. Nedělejte to.

Vím, že odejít je velmi těžké. Sama jsem to dlouho odkládala. Dva roky jsem si říkala, že si přece nenecháš takhle ubližovat. Dva roky jsem to odkládala. A předtím šest let omlouvala. Dohromady osm let. Omlouvala jsem ho tím, že tak vyrůstal, že za to nemůže. Ale vina stejně vždycky skončila na mně. Že za to můžu já. Že jsem ho provokovala.

Ne. Vina není ve vás. Chyba není ve vás. Zasloužíte si, aby vás měl někdo rád. My, kteří si tím procházíme, jsme neuvěřitelně silní. Někteří lidé skončí na antidepresivech a není na tom nic špatného. Mně pomohly i Bachovy kapky, které jsem si nechala namíchat. Byla to jedna z věcí, která mi pomohla se zvednout. Každý má svou cestu k uzdravení. A všechny jsou v pořádku.

Vaše cesta začíná prvním krokem

Holky, ženy i chlapi, protože ano, domácí násilí se týká i mužů - držte se. Udělejte první krok. Čeká vás lepší život. Mnohem lepší než to, co zažíváte teď. První krok je nejtěžší. A pak to pořád nebude hračka. Bude to trnitá cesta. Budou dny, kdy to budete chtít vzdát. Chvíle, kdy budete pochybovat, jestli jste neudělali chybu. Okamžiky, kdy vás přepadne strach a nejistota.

Ale ta cesta vede k životu, ve kterém vám bude lépe než kdy dřív. Jděte do toho. Odejděte ze vztahu, který vás ničí, i když si myslíte, že ne. I když slibuje, že se změní. I když pláče a prosí. Protože pravá láska nebolí. Nepožaduje strach. Nenutí vás pochybovat o sobě.

Hodně síly. Věřím, že to dokážete.

Pokud jste na konci sil a nevíte, kam se obrátit, zavolejte na linku důvěry. Kontaktujte intervenční centrum. Svěřte se kamarádce, sestře nebo kolegovi. Udělejte první krok. Protože ten první krok je začátek cesty domů - k sobě. Zasloužíte si být šťastní. Milovaní. Žít bez strachu.

Já jsem důkaz, že to jde. Že se dá odejít. Že se dá začít znovu. Že na konci tunelu je světlo. Váš příběh domácího násilí nemusí být koncem. Může být začátkem.

S láskou, Nelly