Místo jedné krabičky cigaret jsem měla dvě, protože nebyl prostor na jídlo. Když jsem neřvala na stavbě na zedníky, psala jsem po nocích knihu. Pak rešerše, pak spolupráce, pak zase stavba. Tak vypadal můj život téměř celý rok. A pak, v září 2019, jsem všechno odškrtla. A řekla si: teď si to začnu užívat.

Probudila jsem se a neměla jsem sílu vstát

Nejdříve to byla angína. Jen taková obyčejná angína, říkala jsem si. Jenomže z ní nešlo vylézt. Dva dny jsem byla dobrá, pak se to zase vrátilo. A pak zase. Únava, která nešla vyspat, nešla přejíst, nešla nic.

A pak přišlo to ráno. Probudila jsem se a tvář jsem měla oteklou – tady pod okem, tady na líci – jako by mi někdo pod kůži napustil vodu. Oko jsem neměla sílu plně otevřít. A bolelo mě všechno. Například nehtová lůžka. Například pokožka hlavy. To není něco, na co by člověk běžně myslel, že může bolet. Ale bolelo.

Zavolala jsem mámě. Ona si myslela, že mám nějakou alergickou reakci. Ale nebyla to alergie. Prostě jsem se takhle probudila. A neměla jsem sílu vstát z postele.

„Vaše imunita je na úrovni novorozence“

Antibiotika nepomohla. Pak mi nasadili nějaké kmenové buňky - doplatek na recept byl v tisících. Také nic. Sama jsem si sehnala imunologa. A tam mi po komplexním vyšetření řekli větu, na kterou nezapomenu: „Vaše imunita je na úrovni dítěte těsně po narození.“

Vybitá. Nulová. Vyčerpaná. Vysvětlili mi, že teď jsem tak náchylná jako onkologicky nemocný člověk. Že prostě vedle mě někdo zakašle a tělo to nezvládne, protože si s tím neumí poradit. Že vypnout jde rychle, ale zapnout takhle rychle ne.

Začala jsem jezdit na nitrožilní infuze. Dvakrát týdně. Celkové náklady přesáhly 25 000 korun, protože takové infuze hradí pojišťovna pouze onkologickým pacientům. Všem ostatním se platí. Sama. A bylo toho měsíc od měsíce hodně.

COVID mi paradoxně zachránil zdraví

A pak přišel březen 2020 a svět se zastavil. Vím, že na COVID není hezké vzpomínat. Pro hodně lidí to bylo hrozné období a nehodlám to zlehčovat. Ale pro mě osobně, a říkám to upřímně, byl lockdown balzámem na duši.

Přistěhovala jsem se k rodičům. Každý den jsme grilovali, dělala jsem saláty s mámou, nakládala zeleninu. Chodila jsem na terasu a poslouchala ptáky. Bylo modré nebe, bylo dvacet stupňů, mám fotky v plavkách. Najednou jsem neměla „musím“. A v té chvíli, kdy zmizelo to „musím“, tělo konečně začalo dýchat.

Infuze pokračovaly, ale postupně řídly - jednou týdně, pak jednou za čtrnáct dní, pak jednou za měsíc. V červnu 2020 jsem byla konečně zpět. Devět měsíců po kolapsu. Myslím si, že bez té nucené pauzy by to trvalo ještě déle. Protože bych „musela“. Tak jako jsem vždycky musela. A přitom se vůbec nic nestane, když se zastavíme, ale to člověk pochopí až ve chvíli, kdy zastavit musí.

Co mi to dalo

Dalo mi to strašně moc. Dnes vím, že zdraví je křehké. Že to nefunguje tak, že jedete na doraz, v noci se „dobijete“ a ráno jedete zase. Tělo má svůj zásobník. A ten zásobník se jednoho dne prostě vyprázdní. Účet přijde vždycky - otázka je jen, jestli ho zaplatíte včas, nebo až s úroky.

Dnes spím. Opravdu spím. V půl deváté jsme s dcerou v posteli a někdy v těch půl devátých zhasnu i já. Vstávám brzy a dělám věci ráno, ne po nocích. Dávám si vitamíny (každé ráno nedám dopustit na lipozomální C). Poslouchám tělo, když mi říká, že už je toho moc.

A hlavně - už nevěřím tomu, že musím. My nemusíme. Ono se vůbec nic nestane, když si člověk řekne stop. Jen je potřeba to říci dříve, než si tělo řekne stop samo. A to už pak bolí.

S láskou, Meg